Velmi často se lze setkat s vytvářením veřejných prostor čistě inženýrským způsobem. Při této tvorbě se klade důraz na dopravní obsluhu území a inženýrské sítě. Komunikace se navrhují v optimálních stopách pro vozidla, jsou bedlivě dodržovány normy ohledně poloměrů zatáček, rozhledových trojúhelníků a sklonů vozovek. Stejně tak se dbá na ochranná pásma technických sítí, které jsou často až bezohledně uloženy napříč veřejným prosotrem.
Bohužel opomíjen je během přípravy konečný uživatel prosotru. Příkladem podobného prostoru je rekonstruovaný předprostor před brněnským magistrátem na Kounicově ulici. Začněme však pozitivně – rekonstrukce dala vzniknout designovým lavičkám, které zvyšují užitkovost prostranství i jiným způsobem, než pouze jako komunikační křižovatky. Méně příznivé však jsou ostatní aspekty realizovaného řešení. První věcí, které si můžeme povšimnout je umístění zasakovací dlažby. Zasakovací dlažba je umístěna v osách pohybu velkého počtu osob mířících ke schodům do budovy magistrátu. Tato skutečnost je vyloženě nebezpečná zejména pro lidi s pohybovými pomůckami nebo pro dámy na podpatcích. Naopak plná dlažba je umístěna převážně v prostoru s minimálním pohybem osob. Tato skutečnost poukazuje na nedostatečnou připravenost projektu v tomto směru. Zejména nebyly dostatečně analyzovány zdrojové a cílové oblasti pohybu. Lze namítat, že tato dlažba vznikla kolem vzrostlých stromů, ale tato skutečnost je pravdivá pouze částečně. Například v námi uvažovaném případě by bylo určitým řešením jiné geometrické uspořádání – tedy namísto čtvercového tvaru zasakovací dlažby tvar kruhový, který by umožnil lepší pohyb osob po jeho okrajích. Dalším problémem je celkové vyznění prostoru, který působí příliš betonově. Ano, jistě k tomu mohly vést určité okolnosti, které neznáme (například snaha o minimilazicai ploch o které je nutné pečovat nebo nutnost zachování nástupních ploch IZS. Avšak v případě, kdy by zasakovací dlažba byla byla umístěna mimo hlavní trasy pohybu osob, mohlo dojít k prorůstání trávy dlažbou, čímž by se vytvořila jakási zelená plocha s minimální údržbou, avšak s kvalitami zpevněného prosotru. Vzorovým řešením může být například Esterházypark ve Vídni. Jako problematické lze vidět i barevné řešení dlažby, kdy na šedou zem navazuje šedá budova a celkově prostor působí monotóně.
Dalším problémem je velké množství překážek v prosotru. Přímo v trasách procházejících osob je umístěna socha, hydrant, informační cedule, dva stojany na reklamu, odpadkové koše a i nekteré stromy. Na tak malý prostor až příliš. Naopak zcela mimo cílová místa jsou umístěny stojany na kola. V takovém místě neslouží ani přlehlému obchodu s potravinami ani magistrátu. Navíc, odlehlá místa snižují veřejnou kontrolu a tedy i bezpečnost takovýchto stojanů. Ačkoliv jsou použity stojany o profilu U, které obecně jsou považovány za vhodné pro střednědobá stání, problémem je příliš malá vzdálenost mezi jednotlivými nohami stojanu, což neumožňuje snadné zabezpečení obou kol a rámu jízdního kola současně. Za absurdní lze považovat umístění nového stromu ihned vedle stromu vzrostlého. Nejen že narušuje symetrii stromořadí, ale zejména se jedná o umístění, které mladšímu ze stromů znemožní symetrický zdravý růst. Pokud si můžeme tipnout, důvodem bude pravděpobobně vedení inženýrských sítí. Nevhodné je také umístění samotných laviček, i když rozumíme snaze je umístit pod vzrostlé stromy. Problémem však je, že lavičky se nacházejí přímo v křížení hlavních komunikačních os. Pohybující se lidé tedy procházejí kolem lidí sedících ve všech směrech, a to i za zády. Jedná se o psychologický aspekt, který odrazuje od využití takového odpočínkového prostoru. Jedná se patrně o hlavní důvod, proč i v době vrcholného léta jsou lavičky využívany pouze minimálně.
Závěrem nezbývá než hodnotit rekonstrukci tohoto veřejného prostoru jako promarněnou šanci. Realizované řešení nepřináší žádné výrazné zlepšení v oblasti adaptačních opatření ani nepřineslo zajímavý veřejný prostor, který by volal po i po jiném než dopravním (rozumějme průchozím) využití.
